Moravští Židé musejí opět do protiraketových bunkrů

20. července 2006 v 17:11 | Břetislav Olšer |  Izrael
Život v největším izraelském městě Tel Avivu dostal zase krutý staronový rozměr - lidé už jsou naučeni na přísnou ostražitost. Zažili už pět arabsko -izraelských válek, dvě intifády a jak to vypadá, začala válka šestá a zároveň druhá s Libanonem. Nad promenádou Šlomo Lahata krouží vojenské vrtulníky, na moři kotví křižníky, hladinu kolem pláží brázdí hlídkové čluny a po chodníku rázují vojáci s automatickými puškami M16. Mluví rusky. Není na tom nic zvláštního, Tel Aviv založili v roce 1906 jako Pahorek jara ruští Židé a podnes žije v tomto městě na tři sta tisíc rusky mluvících obyvatel.
Mezi ruskými přistěhovalci je stále víc mladíků bez židovského původu. Izrael je ale přijal za své, pokud chtěli armády. Židovští chlapci, kteří se v Izraeli narodili a musejí povinně tři roky na vojnu, po zeleném sukně už moc netouží. Každodenní smrt v přímém televizním přenosu je odrazuje. Nelákají je ani roky bez výdělků, vlastenectví u nich též není životní prioritou, jako u jejich sionistických otců a dědů. A když je potřeba znovu odvelet na hranici s Libanonem tisíce odhodlaných záložníků a vojáků, ti s ruskou krví patří k nejsrdnatějším.
Mrazivého 18. ledna 1990 dopadly na izraelské město Tel Aviv rakety scud, jimiž chtěl diktátor Saddám Husajn vyprovokovat Izrael, aby se zapojil do války v Perském zálivu. V případě, že by se tak stalo, opustily by arabské země protiiráckou koalici, do níž vstoupily poté, kdy Irák 2. srpna 1990 vtrhl do Kuvajtu a prohlásil tento emirát za svou 19. provincii.
Z obavy před dalšími válkami už máme v bytech povinné kryty, říká českotěšínská rodačka Hana Ringová- Rožanská, která žije už šedesát let se svým manželem ruského původu nedaleko Tel Avivu. Máme ve svém domě místnost, jejíž stěny mají tloušťku skoro půl metru, dveře jsou ze dvou pětimilimetrových ocelových plátů a ve stropě je větrák s filtrem proti jedovatým plynům.Už zase zásobujeme své protiletecké kryty, dodává Bedřich Eli Bachner z rodu ostravských podnikatelů. V Moledetu žije asi padesát rodin a na každých deset připadá jeden podzemní kryt. Základní škola má ten největší, do něhož jsou každý den dodávány potraviny a voda. Prožili jsme pět válek s Araby, nebezpečí nám hrozí i dnes. Riziko teroristických útoků je nepřetržité; jsme pár kilometrů od arabských vesnic na Západním břehu Jordánu, na dostřel jsou hranice s Libanonem. Raketa k nám doletí za pár desítek vteřin...
Scudy začaly dopadat na Tel Aviv den poté, kdy Saddám Husajn vpadl se svými vojsky do Kuvajtu, vzpomíná Bobby David, další z party ostravských Židů. Ze sedmdesáti těchto střel, které Irák koupil od USA, jich na nás během války v Perském zálivu devětatřicet vystřelil. Dnes už zase prověřujeme své domácí větráky a plynové masky. Znovu máme strach z raket, který by mohly obsahovat také bojové biologické látky a jedovaté plyny.
Za první dva dny nového konfliktu s Libanonem a Hizballáhem dopadlo do osad na severu Izraele a do Haify přes sto raket typu kaťuša. Desítky mrtvých a stovky zraněných vzbudily u většiny Izraelců vztek, i když jsou na podobné válečné tragédie už zvyklí. Přesto by se většina z nich natrvalo nevrátila do Evropy, kterou pořád nazývají židovským hrobem.
Až po čtvrt století jsem v roce 1971 dostal z Prahy povolení, abych mohl navštívit svoji rodnou zemi a svého otce, vzpomíná Bedřich Eli Bachner. Do té doby jsem se s ním setkával jen třeba ve Vídni nebo v Rumunsku. Jel jsem sám, protože manželka vízum nedostala. Navíc se musela starat o naše děti a také s financemi to nebylo nadvakrát. Když jsem zaplatil cestu, zbylo mi sedmnáct dolarů. Před odjezdem se složili sousedé v Moledetu a půjčili mi sto dolarů. Ty jsem pak měl strach rozměnit, abych je mohl vrátit. Plulo se lodí, pak vlakem do Vídně a na Moravu, popisuje kdysi bohatý dědic svou skromnou existenci.
V Ostravě potkal svoje spolužáky z dětství, kteří mu na počest uspořádali večírek v jedné hospodě nedaleko Ostravy, protože na příliš frekventovaném místě měli strach se setkat snepřátelským Izraelcem. I tak si všichni museli dávat pozor na jazyk. Potom chtěl do Ostravy znovu, když mu přišel telegram, že jeho otec umírá. Tak napsal žádost o další propustku. Bohužel, odpověď z Československa přišla až dva měsíce po otcově pohřbu. Navíc zamítavá - byl osobou nežádoucí.
V naší osadě jsou též dva tucty dobrovolníků, kteří nás každou noc hlídají. Dva vždy objíždějí se samopaly v autě vesnici, zatímco třetí hlídá ve vrátnici u závory, která je na silnici při vjezdu do Moledetu. Máme velký majetek a občas se tady krade. Všude kolem jsou arabské vesnice, nadosah je palestinská autonomie. Musím ale říct, že asi sto muslimů, které zaměstnáváme v našem družstvu, patří k nejpracovitějším...
Mluvil jsem s izraelským Arabem z Haify, Alim Abízim, vystudovaným inženýrem v Bratislavě. Dělá strážce Behájské svatyně a moc si libuje.
Vydělám si za den víc, než v Sýrii tři moji švagři dohromady za měsíc. Drtivá většina z téměř milionů Arabů, kteří žijí v Izraeli vědí, že v žádné okolní arabské zemi by se jim nežilo tak dobře, jako v Izraeli. Teď už nejde o unesené vojáky, ale o existenci židovského státu. S Hizballáhem a Hamasem se nedá jednat - nechtějí domluvu, chtějí zničení Izraele...!
Největší smutek zažívá v těchto dnech Petr Bachrach z Opavy. Žije v Izraeli od roku 1948. Bojoval už od čtrnácti jako partyzán ve Slovenském národním povstání, pak se vystěhoval do Izraele a byl vojákem ve všech válkách s Araby. Když v roce 1982 vypukl konflikt s Libanonem, známý jako Mír pro Galileu, byl na frontě i se svým synem Doronem. Doron znamená v hebrejštině dar králům. Měli se setkat na velitelství u libanonské hranice. Když tam přijel, dozvěděl se, že jeho syn uhořel v tanku nedaleko Bejrútu...
Koupil jsem velký žulový obelisk a nechal z něho postavit na břehu moře v Haifě svému synovi pomník s nápisem: Pokolení za pokolením bude chválit tvoje činy a o tvých hrdinstvích bude vyprávět... Stojí dodnes v místě, kde jsem Dorona učil lovit ryby, kde je nejkrásnější pohled na západ slunce. Kousek dál je vojenský hřbitov, kde je pochovaný. Ve válkách s Araby už padlo na třicet tisíc izraelských vojáků. Libanon je naše prokletí...
Válka děsí především Židy, jejichž děti budou zřejmě muset znovu do zbraně. Mezi nimi jsou i dcery Bobbyho Davida a Kurta Lanzera, po jehož rodině se v Ostravě-Michálkovicích dodnes říká jedné čtvrti Lanzerovec.
V Izraeli je povinná vojenská služba pro muže tři roky, pro ženy 22 měsíců, říká Kurt Lanzer. Moje dcera Tali si vybrala službu se zbraní, i když mohla sloužit třeba u zdravotníků nebo v administrativě.
Malý Kurt prošel se svojí matkou gulagy v Rusku a poté se jako voják Svobodovy armády dostal z Buzuluku až do Prahy. Osobní přítel Ludvíka Svobody v sobě nezapře vojenskou čest a netají hrdost z toho, že základ československé armády v Rusku tvořili židovští uprchlíci, internovaní na Sibiři.Vojačkami jsou také vnučky Bedřicha Bachnera. Mají být po kom, jejich babička Tova přišla do osady jejich dědy před půl stoletím s vojenskou jednotkou na výpomoc při zemědělských pracech. Dnes mají Bachnerovi jednu z největších rodin, žijící pohromadě v jedné vesnici. Je jich už čtyřiadvacet. O to víc však mají dnes starostí.
Hranice s Libanonem jsou nadohled a ryk stíhaček F-16 každý den otřásá jejich domem i pocitem bezpečí, na noc musejí do krytů, ve dne sledují oblohu, jestli se na ní neobjeví čmáranice po letu smrtonosné íránské kaťuše. Za tím vším je Boží strana Hizballáh, která vznikla v roce 1982 jako libanonské šiítská politická a vojenská organizace jen proto, aby zahnala Izraelce do moře. I takový je svět ve třetím tisíciletí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama